Paradox, který rozděluje tenis: mezi vyčerpanými hráči a přesyceným kalendářem, ale rozmnoženými exhibicemi
Zatímco si hráči už léta stěžují na kalendář v vražedném tempu a sezónu bez oddechu, exhibice pořádané v prosinci nebyly nikdy tak početné.
Mezi stížnostmi na únavu, honoráři v řádu šesti cifer a rozmnožováním akcí financovaných různými aktéry se mezisezóna proměnila v paralelní trh v plném rozmachu. Systém, ve kterém tenis odhaluje své rozpory.
PARADOX KALENDÁŘE: VYČERPANÍ HRÁČI, ALE POŘÁD NA KURTECH
Už více než deset let je přetížení kalendáře jedním z nejčastějších refrénů ve světě tenisu. Hvězdy z top 10 i hráči z top 100 neúnavně opakují stejný závěr: sezóna je příliš dlouhá, regenerace nedostatečná a těla se opotřebovávají rychleji než kdy dřív.
„ATP musí něco udělat s kalendářem,“ apeloval během sezóny Carlos Alcaraz, než dodal: „Nemáme vlastně žádné momenty, kdy bychom si mohli udělat čas na trénink nebo odpočinek.“
U žen patří světová dvojka Iga Świątek mezi ty, které situaci kritizují nejčastěji: „Když se podívám na kalendář, myslím, že hrajeme příliš moc. Kalendář je šílený. Je velmi náročný a těžký.“
Prodloužené Masters 1000 a WTA 1000 jako příčina přesyceného kalendáře
Přesto se vnucuje jeden paradox: navzdory těmto opakovaným stížnostem hráči nikdy neodehráli tolik zápasů, a to i mimo oficiální soutěže.
Sezóna ATP/WTA se táhne od začátku ledna do poloviny listopadu, tedy téměř jedenáct měsíců soutěžení. Mezisezóna, která by měla trvat čtyři až šest týdnů, má hráčům umožnit léčit zranění, regenerovat, posilovat fyzicky a také pracovat na konkrétních aspektech hry pro nadcházející rok.
Ve skutečnosti toto období pauzy postupně mizí, především kvůli exhibicím. Hráči, stejně jako po celý rok, podnikají několik cest, tentokrát však kvůli pár dnům soutěžení, což jim nevyhnutelně ubírá čas na odpočinek.
Prodloužení turnajů Masters 1000 a WTA 1000 na dvanáct dní rovněž posílilo přesycenost kalendáře. Madrid, Řím, Montréal/Toronto, Cincinnati nebo Šanghaj fungují téměř jako grandslamy – s dlouhým pobytem na místě a úrovní nároků, která zůstává vysoká po téměř dva týdny.
Mají se ženy lépe než muži?
Na okruhu ATP je Monte Carlo jediným turnajem nejvyšší kategorie, který mohou hráči oficiálně vynechat: zbývajících osm Masters 1000 se musí odehrát pod hrozbou finančních sankcí, jako je například snížení roční prémie o 25 % v případě odstoupení.
Ženy mají naproti tomu o něco větší volnost: Řím, Montréal/Toronto, Cincinnati nejsou povinné, stejně jako Dauhá a Dubaj, dvě akce hrané v jednom týdnu.
Celkově je ale bilance na obou okruzích stejná: pauzy mezi turnaji mizí a hráči někdy stráví celý měsíc mimo domov (šňůry Indian Wells–Miami v březnu, Madrid–Řím v květnu a Montréal/Toronto–Cincinnati v srpnu), kdy hlavně trénují a nakonec odehrají jen pár zápasů.
Méně zápasů, ale mnohem fyzičtější pojetí hry
Paradoxně dnešní mužští hráči odehrávají méně zápasů než v éře Thomase Mustera či Jevgenije Kafelnikova v 90. letech. První z nich například odehrál v roce 1995 (rok, kdy získal 12 titulů) 104 utkání, druhý 105 v letech 1995 a 1996 a ještě 101 v roce 2000.
Naopak moderní hráč z top 10 hraje mezi 65 a 80 zápasy, a světová jednička obvykle končí sezónu na 70 až 85 utkáních, jako Carlos Alcaraz v roce 2025 (71 výher, 9 porážek). Fyzická intenzita však explodovala – kvůli zpomaleným povrchům, delším výměnám, větším mediálním nárokům a vyrovnanosti úrovně.
V tomto kontextu rozmnožení exhibic v prosinci (v roce 2025 jich bude téměř deset) ještě umocňuje paradox mezi řečmi o únavě a neustálou přítomností na kurtech.
KONEC ROKU VE ZNAMENÍ EXHIBIC: BYZNYS, KTERÝ SE NEDÁ IGNOROVAT
Zatímco hráči odsuzují kalendář, který se stal neudržitelným a neposkytuje jim skutečná období regenerace, exhibice se nepřestávají množit, až se z nich stávají skutečné miniakce, které fanoušci i média bedlivě sledují.
Přitom ještě před deseti či patnácti lety, v době dominance Big 3 (Federer, Nadal, Djoković), by se daly pozápasové exhibice na konci sezóny téměř spočítat na prstech jedné ruky.
Nejvýraznější z nich byly Mubadala World Tennis Championships, založené v roce 2009 v Abú Dhabí. Koncept byl jednoduchý a našel si své publikum: třídenní exhibice na konci prosince či začátku ledna, chápaná jako zkušební běh před Australian Open.
Formát (dvě čtvrtfinále, dvě semifinále, jedno finále – vše na dva vítězné sety) byl jednoduchý a kvalita startovního pole někdy budila dojem oficiálního turnaje.
S částkou 250 000 dolarů pro vítěze si akce získala i určitý prestižní status. Od roku 2009 do 2022 se na ní představily všechny velké hvězdy: Nadal zde triumfoval pětkrát, Djoković čtyřikrát. V roce 2017 byla dokonce přidána i ženská soutěž, což postavení této události ještě upevnilo.
Ale tváří v tvář nástupu spektakulárnějších, výnosnějších a pro tělo méně náročných akcí turnaj v roce 2022 zanikl.
Jedno lákavé jméno za druhým
Dnes připomíná prosinec jakýsi paralelní okruh: velké finále UTS (Ultimate Tennis Showdown) v Londýně, Miami Invitational, Garden Cup v New Yorku, exhibice v Indii, Macau, Dubaji či Číně.
Názvy těchto často okázalých akcí jsou vymyšlené tak, aby přitahovaly pozornost a udržely zájem veřejnosti, i v období, kdy jsou fanoušci po téměř jedenácti měsících tenisu zdánlivě stále připraveni konzumovat další a další porce.
Programy navíc sází na přitažlivost hvězd: Carlos Alcaraz se účastní miniturné po Spojených státech, Aryna Sabalenka je hlavní tváří exhibice pořádané v Madison Square Garden, zatímco Daniil Medveděv či Gaël Monfils míří do Indie odehrát několik utkání smíšených týmů.
Některé exhibice se protahují až do ledna, jako například akce pořádaná v Jižní Koreji těsně před Australian Open, kde je naplánovaný souboj Carlose Alcaraze s Jannickem Sinnerem.
Pro pořadatele jsou ingredience jednoduché: naprostá volnost ohledně kalendáře, krátké formáty a vysoká ziskovost. Hvězdy lze oslovit bez omezení ze strany ATP či WTA, zatímco ony inkasují honoráře někdy srovnatelné s oficiálními turnaji, a to za menší námahu.
„Turnaje UTS jsou dobře finančně ohodnocené, což je činí velmi konkurenceschopnými“
UTS, soutěž vytvořená v roce 2020 Patrickem Mouratogluem, nabízí každý rok mimořádně atraktivní odměny během finálového víkendu, který se v prosinci koná v Londýně. Celková dotace dosahuje 1,6 milionu eur, přičemž šek pro vítěze může vyšplhat až na 500 000 eur.
Formát, zaměřený především na show, staví na okamžité intenzitě spíše než na délce. Hráči se utkávají ve čtvrtinách o délce osmi minut – tři vyhrané stačí k vítězství v zápase – s jediným povoleným podáním, některými výměnami za trojnásobek bodů a bez pauz mezi výměnami.
Model, který generuje tempo, aniž by vyžadoval stejné fyzické nasazení jako tradiční zápas, a který například přesvědčil k účasti Alexe de Minaura:
„Je to vzrušující a jiné, dává vám to jiný pohled na to, jak hrát body. Turnaje UTS jsou dobře finančně ohodnocené, což je činí velmi konkurenceschopnými. Všichni se snažíme získat ten velký šek na konci týdne, to motivuje každého.“
Dnes už exhibice nejsou jen krátkými vsuvkami uprostřed mezisezóny. Slouží zároveň jako dodatečný zdroj příjmů, pole k experimentování s kratšími a spektakulárnějšími formáty a platforma zviditelnění pro hráče – v době, kdy by oficiální sezóna měla uvolnit místo odpočinku.
TENIS NA ROZCESTÍ: REGULOVAT MEZISEZÓNU, NEBO TYTO EXHIBICE PŘIJMOUT?
Tenis rok od roku sklouzává k mezisezóně, která se podobá spíš období komerčního využití než skutečné pauze.
Prosinec, dříve považovaný za vzácný měsíc nadechnutí, kdy tenis ustupoval do pozadí, se dnes mění v měsíc přesycený exhibicemi, experimentálními formáty a show na míru.
Otázka nyní zní: mají světové tenisové instituce mezisezónu chránit, nebo dát prostor těmto akcím, které se vtlačují po jedenácti měsících intenzivní soutěže?
„Tenis si zaslouží opravdovou mezisezónu“
Pro některé hráče je odpověď jasná. Trojnásobný grandslamový finalista Alexander Zverev to opakovaně zdůraznil: „Máme pocit, že hrajeme čím dál víc a kalendář je přeplněnější než kdy dřív. Tenis si zaslouží opravdovou mezisezónu.“
Tallon Griekspoor, hráč top 30, volí opatrnější přístup: „Obecně se snažím nehrát příliš mnoho exhibičních zápasů, protože nemáme moc času na odpočinek.“
Požadována je tedy skutečná pauza, daleko od čtyř až šesti týdnů neustále okrajovaných dalšími závazky. Paradox je ale obrovský: ti, kteří odsuzují neudržitelný kalendář, se často objevují na plakátech exhibic.
„Je to úplně jiné, prostě si jen užíváme tenis“
Nejnápadnějším příkladem je Carlos Alcaraz, který se často musí před médii obhajovat kvůli svým stížnostem na kalendář a současné účasti na různých exhibicích:
„Exhibice jsou jiné než oficiální turnaje. Na těchto turnajích se musíte udržet velmi soustředění a fyzicky se vydávat 15 nebo 16 dní v kuse. Tady si prostě jen užíváme tenis jeden nebo dva dny.“
Navzdory těmto argumentům začíná být mezisezóna spíše mýtem – čas na regeneraci a přípravu se zkracuje kvůli dnům stráveným mimo tréninkové kurty.
Představa dlouhé pauzy srovnatelné s NBA (téměř čtyři měsíce volna, přípravy či rekonvalescence) by přinutila instituce k přepracování kalendáře, odebrání turnajů a změně termínů všeobecně známých akcí.
ATP postupně snižuje počet turnajů ATP 250 (z 38 na 29 mezi lety 2015 a 2025, do budoucna se počítá se snížením až na 10), ale tento vývoj zůstává jen úpravou kalendáře, která má zvýhodnit účast nejlepších hráčů na největších akcích. V žádném případě není spojen s rozmnožením exhibic, které ukusují z mezisezóny.
Absence kolektivního hlasu
Druhá překážka je ukrytá v samém srdci systému: ve statusu hráčů. Na rozdíl od fotbalistů či basketbalistů nejsou vázáni na klub nebo ligu. Jsou sami sobě šéfy a mohou se zavazovat, kde uznají za vhodné.
Prezident ATP Andrea Gaudenzi to připomněl: „Naši hráči si mohou svůj kalendář stanovit sami. Někteří se rozhodnou hrát exhibice. Zkrátit sezónu? Ano, ale také se mohou rozhodnout hrát méně exhibic a více odpočívat.“
Věta, která shrnuje celý problém: instituce nemají právní nástroje, jak omezit exhibice nebo nařídit povinný časový odpočinek.
Jak za těchto podmínek žádat hráče, aby se vzdali ultra-lukrativních akcí, kde za jeden víkend vydělají tolik, co některé turnaje nabízejí až po několika odehraných zápasech?
Rozdílné názory, měnící se model
I PTPA (Asociace profesionálních tenisových hráčů), často představovaná jako naděje kolektivního hlasu mezi hráči, má potíže dosáhnout shody.
Hráči z topu chtějí maximalizovat své příjmy a viditelnost, ti za hranicí Top 100 potřebují doplňkové výdělky, instituce se snaží chránit svůj kalendář a soukromí promotéři těží z absence pravidel ohledně mezisezóny.
Výsledek: každý směřuje jinam a žádné jasné řešení se nerýsuje.
Tenis tak čelí paradoxu, který zatím vyhovuje všem, ale z dlouhodobého hlediska může oslabit hráče a znepřehlednit kalendář. Dlouhá sezóna, přestávka, která přestává být přestávkou, a exhibic stále přibývá: model se mění, aniž by proběhla skutečná debata a padlo rozhodnutí.
MEZI MEZISEZÓNOU A EXHIBICEMI: ROVNOVÁHA, KTEROU JE TŘEBA ZNOVU DEFINOVAT
Růst významu prosincových exhibic dnes zpochybňuje skutečnou roli mezisezóny v tenise. Původně chápaná jako čas odpočinku, se zmenšuje pod tlakem soukromých akcí, které je těžké regulovat, protože hráči zůstávají pány svého kalendáře.
Mezi vizí delšího odpočinku a modelem, v němž by exhibice byly přísněji rámované, zatím nepadlo žádné rozhodnutí. Budoucnost mezisezóny bude záviset na schopnosti institucí sladit regeneraci, ekonomické tlaky a vývoj show.
Paradox, který rozděluje tenis: mezi vyčerpanými hráči a přesyceným kalendářem, ale rozmnoženými exhibicemi 
Výchova budoucích šampionů: zaměření na ústup francouzského veřejného modelu před soukromými akademiemi 
Ohrožuje padel tenis? Ponoření do revoluce, která otřásá zavedeným pořádkem 
Tematické články - Saúdská Arábie, zranění, válka a byznys: fascinující zákulisí tenisu odhalené TennisTemple