Davis Cup: mezi reformami, kritikou a národní kulturou
Davis Cup, mytická tenisová soutěž vytvořená v roce 1900, v prvních čtyřech letech své existence stavěla proti sobě pouze Spojené státy a Velkou Británii. Postupem času se otevřela dalším zemím, nejprve Belgii, Francii, Rakousko-Uhersku a Australasii (týmu Austrálie a Nového Zélandu).
V průběhu let prošla různými změnami, s příchodem Světové skupiny v 80. letech a dnešním otevřením pro 159 zemí.
Od roku 2010 však soutěž zažívá silné otřesy. Velcí hráči ji stále více ignorují a neváhají tuto soutěž vypouštět, protože ve velmi nabitém kalendáři dávají přednost své kariéře ve dvouhře.
Reforma, která vyvolává velké debaty
Objevují se návrhy reforem, až se v roce 2019 zavede její nový formát: konec zápasů na tři vítězné sety a zavedení závěrečné fáze na neutrální půdě na konci roku během jednoho týdne.
Tato reforma se však zdaleka nelíbí všem aktérům tenisu, zejména těm, kteří pocházejí ze zemí s bohatou historií v této soutěži.
Yannick Noah, kapitán francouzského týmu Davis Cupu v roce 2018, kdy byla reforma právě odhlasována, tehdy prohlásil: „Toto opatření je příliš radikální a podle mě zabije duši a samotnou podstatu Davis Cupu.
„Rozhodují peníze“
Pro mě z toho bude trochu cirkus. Vedení bylo nuceno přijmout radikální rozhodnutí, protože někteří hráči zapomněli na historii Davis Cupu. Kdyby náš hráč č. 1 řekl, že jeho prioritou je Davis Cup, byl by to právě ten duch, který by umožnil zachovat soutěž takovou, jaká byla.
Od chvíle, kdy někteří hráči dávají přednost exhibicím nebo soutěžím s vyšší odměnou, je to jejich volba. Davis Cup na to doplácí. Rozhodují peníze.“
Ale přestože všechny tyto změny většině tenisových aktérů lámou srdce, kultura Davis Cupu přetrvává – mezi krásnými vzpomínkami bývalých hráčů a vůlí udržet lásku k této týmové soutěži, tak výjimečné v individuálním sportu.
DAVIS CUP JAKO NOSITEL NÁRODNÍ HRDOSTI
Pro vrcholového sportovce je reprezentovat svou zemi velmi často velká čest. V tenise to také znamená potvrdit očekávání, která do něj vkládá svaz.
Hráč se může v Davis Cupu povznést nad své možnosti i proto, že cítí určitý morální dluh vůči své zemi.
Již v prvních letech kariéry mnozí těžili z konkrétní podpory svého svazu: finanční pomoc na cestování po juniorských turnajích, přístup k moderním infrastrukturním zařízením, reprezentační trenéři, soustředění, lékařský doprovod… To vše představuje významnou investici, která přispěla k tomu, že se z nich stali profesionálové.
Na oplátku se Davis Cup stává privilegovaným momentem, kdy lze národu něco vrátit. Pro některé znamená hra v barvách své země uctít tuto cestu, poděkovat těm, kteří v ně věřili, a bránit systém, jenž jim poskytl prostředky k dosažení nejvyšší úrovně.
Týmový duch v individuálním sportu
Davis Cup přináší emoce, které hráč na běžných turnajích nezažije. John Millman, který přitom porazil Rogera Federera na US Open 2018, aby se probojoval do čtvrtfinále a utkal se s Novakem Djokovićem, dal ve vzpomínkách přednost okamžikům v Davis Cupu, které označil za nejoblíbenější ve své kariéře.
V lednu 2025 v exkluzivním rozhovoru pro TennisTemple prohlásil: „I když byla vzpomínka na vítězství nad Rogerem ve čtvrtém kole US Open 2018 opravdu výjimečná, pro mě jsou ve skutečnosti nejvýjimečnějšími okamžiky ty, kdy jsem mohl reprezentovat svou zemi. Měl jsem to štěstí zúčastnit se dvojnásobně olympijských her, v Riu a Tokiu. Tyto chvíle miluju, stejně tak jako Davis Cup.
„Dával jsem přednost okamžikům, kdy jsem reprezentoval svou zemi“
Byl jsem nesmírně poctěn a nadšený, že jsem mohl být součástí tohoto týmu. Mít za kapitána idola, jakým je Lleyton Hewitt, pro mě bylo naprosto výjimečné. A během těchto týdnů si opravdu vytváříte vazby s ostatními australskými tenisty. Pro mě jsou možná nejvýjimečnější chvíle právě ty, kdy jsem mohl reprezentovat svou zemi, i když je zřejmé, že porazit Rogera na US Open byl obrovský úspěch, protože je jedním z největších hráčů všech dob a šlo o tak významnou scénu. Byl to pro mě vzrušující moment, ale dával jsem přednost zápasům, v nichž jsem reprezentoval svou zemi.
A myslím, že pro australského tenistu je to jedinečné – opravdu se opíráme o vztahy s ostatními australskými hráči. Jak už jsem říkal, trávíme tolik času daleko od domova, že si k nim vytvoříme velmi blízký vztah. Proto se pak ocitneme v týmu s hráči, s nimiž jsme si vybudovali velmi silné pouto.“
„Davis Cup pro mě znamená všechno“
Jak zdůrazňuje Millman, Davis Cup má v srdcích Australanů velmi výjimečné místo. Alex de Minaur má k této soutěži také silný vztah – nad levým prsem má vytetované číslo 109. Číslo, které má pro něj velmi zvláštní význam, protože je 109. australským hráčem, který svou zemi v Davis Cupu reprezentoval. V roce 2019, ve výrocích převzatých deníkem L’Équipe, prohlásil: „Je to jediné tetování, které v životě budu mít. Davis Cup pro mě znamená všechno, proto jsem si ho nechal udělat těsně nad srdce.“
Austrálie s přibližně 27 miliony obyvatel vyhrála Davis Cup 28krát. Je to země, která má za sebou mnoho velkých tenisových hráčů, jako byli Rod Laver, Roy Emerson nebo v novější době Lleyton Hewitt.
Australští hráči mívají mezi sebou často mimořádně silné vazby, což je z velké části dáno geografií jejich země, jak vysvětlil Millman. Austrálie je od zbytku tenisového světa izolovaná a téměř všechny důležité turnaje se hrají desítky hodin letu od domova.
Už v juniorských kategoriích cestují společně, sdílejí stejná nekonečná letecká spojení, stejné dlouhé turné a stejné období adaptace. Tato situace přirozeně vytváří solidaritu: sdružují se, podporují se a tvoří soudržné jádro, které jim pomáhá čelit odloučení. Tato kamarádská soudržnost buduje skutečnou skupinovou kulturu, jež se pak přenáší do Davis Cupu, kde Australané často působí dojmem, že jsou víc než jen tým.
Francouzské dědictví tváří v tvář reformě
Ve Francii je kultura Davis Cupu rovněž velmi silná. Hráči jsou zvyklí hrát v týmu, zejména díky soutěžím mezi kluby. Titul v Melbourne v roce 2001 proti Austrálii Lleytona Hewitta je stále v paměti mnoha Francouzů, kteří milují tenis. Arnaud Clément, tehdejší člen týmu, tehdy prohlásil: „Večer v Melbourne po našem vítězství v roce 2001 zůstane nejkrásnějším v mém sportovním životě.“
Reforma Davis Cupu, odhlasovaná v roce 2018, byla v té době rovněž předmětem mnoha kritik.
Tehdejší prezident Francouzské tenisové federace Bernard Giudicelli však tuto reformu podporoval. Podle něj je návrat zpět nemožný a současný formát je úspěchem.
STEVE DARCIS, HRDINA DAVIS CUPU: KDYŽ VLAJKA ZNÁ SOBÍ NÁSOBILA JEHO TENIS
Steve Darcis, současný kapitán belgického týmu Davis Cupu, se během své kariéry ve dvouhře zviditelnil vítězstvím nad Rafaelem Nadalem ve Wimbledonu 2013, ale také výkony v Davis Cupu. Belgický hráč měl k této soutěži během své kariéry zvláštní vztah, kdy se zápasy ještě hrály v klasickém formátu doma/venku.
Darcis rozhodující v klíčových duelech
Zvlášť měl rád rozhodující pátý zápas za stavu 2:2, kdy se dvojky obou týmů utkaly o rozhodující bod znamenající vítězství. Až do porážky s Lucasem Pouillem při triumfu Francouzů v roce 2017 měl v těchto rozhodujících duelech bilanci 5–0.
Celkem vyhrál 22 zápasů a 12 prohrál. Jeho nejcennějším vítězstvím je pravděpodobně to proti Alexanderu Zverevovi v roce 2017 v hale ve Frankfurtu. Belgičan se prosadil 2-6, 6-4, 6-4, 7-6 a výrazně přispěl k tažení Belgie, která se tehdy probojovala do finále.
Kultura Davis Cupu
Po vítězství nad Zverevem, který byl v té době 22. hráčem světa, Darcis zdůraznil specifičnost Davis Cupu: „Velký rozdíl byl v tom, že my jsme měli tým, zatímco Německo mělo individuality.
Je pravda, že mi hodně pomohly zkušenosti. Alexander Zverev bude jednou v Top 5, ale ještě se musí naučit, co to znamená hrát Davis Cup.“
Nový formát, který bez váhání kritizuje
Jako současný kapitán belgického týmu nyní Darcis předává tuto týmovou kulturu svým hráčům, přestože se mu současný formát Davis Cupu velmi nelíbí a nešetřil kritikou na tiskové konferenci při Final 8 v roce 2025.
„Pro mě Davis Cup už vlastně neexistuje, myslím, že ten formát je opravdu odporný.“
DUCH VĚČNÉ SOUTĚŽE
Navzdory nedávným polemikám a proměnám, které otřásly jeho identitou, zůstává Davis Cup výjimečnou soutěží v tenisové krajině. Opírá se o více než stoletou historii, o generace hráčů, kteří vyrůstali s snem bránit své barvy, a o emoce, které individuální okruh nikdy nedokáže zcela napodobit.
Ať už jde o pocit, že své zemi vracíte to, co vám dala, o sílu kolektivu v osamělém sportu, nebo o téměř bratrské pouto, jaké dokážou vytvořit některé země, jako je Austrálie, Davis Cup stále přináší jedinečné okamžiky. Úspěchy hráčů, jako jsou Steve Darcis, Alex de Minaur nebo francouzští hrdinové z Melbourne 2001, svědčí o plameni, která přetrvává, i když se formát mění.
Dokud budou hráči nadále považovat tento dres za čest a zodpovědnost a dokud se v těchto národních soubojích budou fanoušci poznávat, duch Davis Cupu přežije. Možná změnil tvář, ale pravděpodobně ještě úplně neztratil duši.
Davis Cup: mezi reformami, kritikou a národní kulturou 
Paradox, který rozděluje tenis: mezi vyčerpanými hráči a přesyceným kalendářem, ale rozmnoženými exhibicemi 
Výchova budoucích šampionů: zaměření na ústup francouzského veřejného modelu před soukromými akademiemi 
Ohrožuje padel tenis? Ponoření do revoluce, která otřásá zavedeným pořádkem