„Byl jsem přesvědčen, že to nikdy nevydrží a že vyhraju,“ Mahut vzpomíná na svůj legendární zápas ve Wimbledonu proti Isnerovi

Dnes je 25. června a do začátku Wimbledonu zbývá jen pár dní. A samozřejmě, když se mluví o londýnském Grand Slamu, Nicolas Mahut si neustále vybaví jeden konkrétní zápas.

Tento 43letý Francouz, který ukončí kariéru na konci sezóny, odehrál v prvním kole Wimbledonu 2010 nejdelší zápas v historii tenisu, když prohrál s Johnem Isnerem (4–6, 6–3, 7–6, 6–7, 70–68 za 11 hodin a 5 minut, rozloženo na tři dny).

Nyní jako expert pro Eurosport se rodák z Angers po 15 letech podrobně vrátil k této prohře a tvrdí, že je pro něj čím dál snazší o tomto zápase mluvit, přestože pro něj byl dlouhá léta traumatem.

„Dnes můžu říct, že to zůstává hezkou vzpomínkou a že to změnilo průběh mé kariéry. Byl tam velký rozdíl mezi tím, co lidé cítili během těch tří dnů, a tím, co jsem cítil já na konci zápasu. Převládal ve mně pocit prohry.

Trvalo mi nějakou dobu, než jsem si uvědomil, že to bylo nakonec víc než jen o vítězi a poraženém. Dnes o tom mluvím bez problémů, i když vím, že moje kariéra končí a že se o tomto zápase mluví, jako by to byla možná jediná věc, která z mé kariéry zůstane.

Ale vím, že jsem vyhrál tituly ve dvouhře i Grand Slamy ve čtyřhře. Už nejsem nutně spojován jen se zápasem, který jsem prohrál, a to pro mě bylo opravdu důležité.

Wimbledon je můj nejoblíbenější turnaj. Nebyl jsem dost silný, abych na něm zanechal stopu tím, že bych ho vyhrál. Díky tomuto zápasu jsme s Johnem (Isnerem) měli možnost zapsat se do historie, i když je to jen malá část příběhu turnaje.

Jsem jeho součástí a jsem na to velmi hrdý. S Johnem jsme o tom zápase nikdy spolu nemluvili. Myslím, že on to nedělá z určité ostychu, ale jednou se to stane. Samozřejmě mám otázky!

Byl jsem přesvědčen, že to nikdy nevydrží a že zápas vyhraju. Měří 210 cm, sotva se hýbal. Jaká byla jeho skutečná motivace? Já znám tu svou, vím, co mě pohánělo k překonávání limitů, ale zajímalo by mě, co pohánělo jeho, protože to bylo víc než jen o vítězství v tenisovém zápase. Chtěl bych vědět, jak zvládal chvíle, kdy byl fyzicky na dně.

Když jsem vydržel tak dlouho, bylo to proto, že jsem byl přesvědčen, že vyhraju. Říkal jsem to svému okolí. Pro mě byl tento zápas i pro ně. Uvědomoval jsem si, že takový zápas už nikdy nezažiju, byl to jedinečný zážitek.

Když to skončilo, musel jsem to přijmout. Nepodařilo se mi to, měl jsem pocit, že jsem všechny zklamal. Nemám žádnou vzpomínku na míč, který rozhodl zápas, ani na cestu do šaten.

Následovalo hrozných 90 minut, kdy jsem v šatně brečel. Pořád jsem se ptal svého trenéra: ‚Co jsem udělal špatně v tom posledním gamu?‘, protože jsem si to v tu chvíli ani nepamatoval.

Legrační je, že dnes, po 15 letech, jsem s tímto zápasem spojován víc než s tím, že jsem byl světovou jedničkou ve čtyřhře nebo že jsem vyhrál Grand Slamy, což je normální.

Ale těší mě, že se mě lidé pořád ptají, jestli jsem ten zápas vyhrál. Někdy si z nich dělám legraci a říkám: ‚Ano, ano, vyhrál jsem ho.‘ Letos se tam vrátím se svým synem a bude to pro mě příležitost mu ukázat a možná i vyprávět část toho zápasu,“ uzavřel Mahut pro Eurosport.